7. Profesorka Brumbál-Snapeová

30. dubna 2012 v 19:14 | Grugster, překlad Jess |  Harryho nová rodina
Když se Harry probudil, chvilku mu trvalo, než si uvědomil kde je a proč tam je.
"Ach, konečně ses probudil Harry." Harry uslyšel přátelský ženský hlas a věděl, že je to profesorka Brumbálová - Snapeová dřív, než ji uviděl.
"Profesorko, proč jste tady? Je profesor Snape v pořádku?" Harry si vzpomněl na vážný výraz madam Pomfreyové, když vyšetřovala profesorův krk a plíce.
"Samozřejmě, že je v pořádku," řekla a když viděla Harryho nevěřícný výraz, dodala. "No možná není úplně v pořádku, ale nemusíš se bát. Zrovna teď trucuje v posteli, protože James a Poppy-madam Pomfreyová- mu naordinovali den odpočinku v posteli. Když jsem odcházela, pořád ještě se hádal s Jamesem," usmála se a Harry se ztratil v jejím úsměvu, jako se to stávalo vždycky, když ji slyšel mluvit, nebo viděl její úsměv. Vždycky si představoval, že kdyby jeho maminka ještě žila, byla by jako profesorka Brumbálová - Snapeová..
"Bude se na mě zlobit, protože kvůli mně objevili jeho nemoc," řekl Harry smutně, zatímco se vzepřel na loktech, aby mohl snadněji mluvit s profesorkou.
"Neměj obavy Harry. Nezlobí se na tebe," řekla a naklonila čelo postele tak, aby Harry mohl sedět a zároveň si nenamáhal záda. "Právě teď je naštvaný na ředitele, protože mu nedovolil zúčastnit se setkání s tvými příbuznými."
Harryho tvář pobledla, když uslyšel zmínku o svých příbuzných. Teď mě pošlou zpátky. Strýc Vernon mě zabije, že jsem jim dovolil vidět jizvy.
Jelikož si všimla Harryho vyděšeného výrazu, profesorka rychle dodala. "Neboj se Harry! Už se tam nikdy nebudeš muset vrátit. Postaráme se o tebe." Chtěla ho rozptýlit a tak řekla. "Podívej, tvoji přátelé ti už poslali dopisy. Jsi vážně populární, co?"
Její smích je opravdu nakažlivý. Okamžitě se cítím líp, když se na mě usměje, napadlo Harryho. Pak se podíval směrem, co ukazovala profesorka. Vzal z vedlejšího stolku dva dopisy a hleděl na obálky.
Na zadní straně jedné z nich bylo úhledně napsáno "Harrymu Potterovi". Harry znal ten rukopis velmi dobře, byl Hermionin. Druhá obálka byla špinavá a bylo na ní velkými písmeny napsáno" HARRY". Harry se tázavě zahleděl na profesorku.
"Nevím, kdo to poslal. Otevři to! Přísahám, že nebudu koukat." Při poslední větě si teatrálně položila ruku na srdce.
Harry se uculil a rychle otevřel špinavou obálku. Byl to krátký dopis, jen pár řádek, pod kterými byl odesílatelův podpis.
"To je od Hagrida," rozzářil se. Profesorka se usmála a posadila se na postel. Harry rychle pročetl dopis.

Ahoj Harry,
slyšel jsem, co se stalo. Proč jsi nám nic neřekl? Pomohli bychom ti. Nevadí! Odteď se o tebe budeme líp starat. Doufám, že tě brzo pustí. Navštiv mě, co nejdřív to půjde.
Hagrid
P.S. Ten dopis mi pomohla napsat profesorka McGonagallová.

Harry vzhlédl k profesorce. "Chcete si to přečíst?"
"Harry, to je tvůj dopis. Jestli chceš, můžeš mi říct co v něm je. Ale nemusíš."
"Ví, co se stalo. Říkal, že jsem to měl někomu říct. A že ho mám co nejdřív navštívit. Profesorko, víte kdy mě propustí?"
"Ne Harry, to ti nedokážu říct. Budeš se na to muset zeptat madam Pomfreyové nebo Jamese. Myslím, že to bude záviset na tom, jak se budeš cítit a jak ochotně s nimi budeš spolupracovat."
"Spolupracovat?" zeptal se Harry zmateně. "Co tím myslíte?"
"Harry, budeš potřebovat lékařské ošetření. Museli jsme samozřejmě informovat Ministerské oddělení péče o děti o týrání, kterým sis musel projít. Když jsi spal, léčitel z ministerstva četl Jamesovu zprávu a kouzlem zjistil, kdo způsobil tvá zranění. Tví příbuzní museli vypovídat, před úředníky ministerstva a ředitelem. Už jim nedovolíme, aby ti znovu ublížili."
Harry byl v šoku. "Jenže teď nemám kam jít. Oni jsou jediní příbuzní, co mám."
"Harry, opravdu si nemusíš dělat starosti. Možná jsem ti o tom neměla říkat. Poppy mi urve hlavu, až zjistí, že jsem tě rozrušila. Je hodně lidí co by si tě rádi vzali."
"Možná by chtěli Harryho hrdinu, aby s nimi žil, ale ne Harryho magora," mumlal Harry smutně a díval se na dopis ve svých rukou.
"Harry!" řekla profesorka Brumbálová - Snapeová tak, že Harry zmateně vzhlédl.
"Jak můžeš něco takového říct? Nejsi magor! Tvoji příbuzní jsou šílení, když ti udělali tohle," posunula se k němu blíž a vzala jeho obličej do dlaní. "Podívej se na mě Harry!"
Bylo příjemné mít její ruce na obličeji. Podíval se do jejích smutných očí. Na její tváři nebyl žádný úsměv. Byla znepokojená a smutná z toho co řekl a Harry to viděl.
"Harry, jsi úžasný člověk. Prošel jsi tolika věcmi a pořád sis zachoval svou milou povahu. Máš skvělé přátele. Myslíš, že by se s tebou kamarádili, kdyby tě neměli rádi? Myslíš, že o tobě říkali, že jsi magor?"
Harry zavrtěl hlavou a přál si, aby si s ním profesorka nikdy nepřestala povídat a navždy se dotýkala jeho obličeje.
"Ne, nemyslím Harry. A ty bys o sobě taky neměl říkat, že jsi magor. Protože nejsi."
"Ale já jsem se nezachoval jako hrdina. Nechal jsem je, aby mě mlátili. Jaká rodina by si chtěla vzít někoho, jako já?"
"Harry jsi hrdina. Kdybys nezabil toho hada, Voldemort by nemohl být zničen. Ale to teď není podstatné. Každá rodina, která by tě chtěla jen proto, že jsi hrdina, by nebyla ta pravá. Ale je dost rodin, které by ti rády ukázaly, jak žít život normálního třináctiletého kluka. To je to, co jsi, Harry. Jenom kluk co by měl vyrůstat s lidmi, kteří ho mají rádi."
"Ale kdo by si mě vzal?" zeptal se pořád ještě nepřesvědčený, že by si ho někdo chtěl vzít jen jako "chlapce Harryho" a ne jako "Harryho hrdinu".
"Například Severus a já bychom si tě rádi vzali. A taky vím, že Poppy a Alastor by se o tebe rádi starali. Rodin je hodně, ale tohle není správný čas to probírat. Neměla jsem to vytahovat. Jen musíš vědět, že tady pro tebe budeme a že nakonec o tom všem budeš rozhodovat ty, dobře?" Stále držela jeho tvář a palci něžně hladila jeho lícní kosti.
Harry oněměl. Oni by si mě vzali? Profesoři by si mě vzali! Jeho mysl běžela jako o závod. Nebyl schopný nic říct, jen na ni zíral.
"Harry prosím, budu mít velký problém, když ředitel a Poppy zjistí, že jsem s tebou o tom mluvila. Můj otec, ředitel, si s tebou promluví, až skončí setkání s tvými příbuznými, ok? Prosím uklidni se." Povolila stisk jeho obličeje, jednu ruku nechala volně na jeho tváři a druhou ho pohladila po hlavě. Harry se přitulil k ruce na své tváři a skoro zakňučel, když ruce opustily jeho hlavu.
Profesorka ukázala na obálku v jeho rukou. "Neotevřel jsi ten druhý dopis. Možná tě na chvilku rozptýlí," znovu našla svůj hřejivý úsměv a to způsobilo, že i Harry se usmál.
"To je od Hermiony. Určitě mi posílá instrukce, co si mám přečíst, abych dohonil látku, co jsem zameškal, když tady trčím," řekl, šťastný, že profesorka je pořád s ním. Nebyl sám.

Harry,
co se děje? Děláme si starosti. Nikdo nám nechce říct, co se stalo. Profesorka McGonagallová nám jenom řekla, že jsi v nemocničním křídle a potřebuješ odpočívat. Madam Pomfreyová nám nedovolí tě navštívit. Nikdo nám nic dalšího neřekne. Co se stalo, když jsme tě nechali s profesorem Snapem? Prosím dej nám vědět, že jsi tento dopis četl.
Hermiona & Ron

Harry vzhlédl k profesorce. "Mají obavy, protože jim nikdo neřekne co se mnou je. Nemůžu jim napsat dopis nebo nemohli by mě navštívit?"
"Samozřejmě, že tě můžou navštívit. Mysleli jsme, že by to mělo být tvoje rozhodnutí. Jestli chceš, aby se dozvěděli, co se stalo, nebo kolik chceš, aby toho věděli. Madam Pomfreyová chtěla, abys odpočíval, ale souhlasila s krátkou návštěvou, pokud se nebudeš znepokojovat.
Musím je poslat pryč, pokud by ses kvůli nim necítil dobře a nemůžu tě nechat mluvit s nimi o samotě. Takže jestli ti to nevyhovuje, měl bys počkat, dokud ti madam Pomfreyová nedovolí je vidět o samotě."
"Mně nevadí, když zůstanete," usmál se Harry stydlivě a dodal, "Je hezké mít vás u sebe." Znovu se podíval na dopis a zeptal se: "Ale jak jim mám říct, aby sem přišli? Taky bych rád, aby mi něco přinesli."
"Napiš jim krátký dopis a požádáme skřítka, aby jim ho doručil. Vyučování už skončilo, tak z toho nebudou mít problémy."
"Jo, to je dobrý nápad. Máte brk?"
"Tady, na nočním stolku." Vstala, vzala brk a inkoust ze stolku a podala je Harrymu.
"Děkuju, profesorko. Napíšu svůj vzkaz pod Hermionin dopis." Už psal dopis, když ucítil, jak se matrace prohla, když se profesorka zase posadila.

Drahá Hermiono a Rone,
můžete mě navštívit v nemocničním křídle. Řeknu vám, co se stalo, až přijdete. Nebudeme mít moc času, protože mám dovolenou jen krátkou návštěvu a profesorka Brumbálová - Snapeová tady bude taky. Prosím vás, můžete mi donést moji fotku? Rone, ty víš kde je.
Ahoj Harry.

Vrátil brk a inkoust profesorce a mezitím co je vracela na noční stolek, složil dopis a dal ho zpátky do obálky. Když vzhlédl, uviděl, že profesorka už čeká.
"Hotovo?" zeptala se s úsměvem.
Přikývl a podal jí dopis.
Počet komentářů: 11
 

Kapitola 44/2

24. dubna 2012 v 13:55 | Kristeh, překlad Ankaj |  Zotročené dítě
Když příštího rána otevřel Harry oči, byla obloha za očarovaným oknem temná. Bezva, pomyslel si, když vyklouzl z postele. Severus byl také ranní ptáče, ale dokonce i on si v tuto hodinu rád pospal. Ale jen pro jistotu si Harry oblékl nebelvírskou mikinu a džíny, namísto svého famfrpálového dresu. Ten nacpal do batohu; stejně tak měl v batohu zmenšený a ukrytý Kulový Blesk. Už chtěl odejít, ale pak jej napadlo, že famfrpálový zápas byl naplánovaný až po deváté hodině ranní a on tak bude mít několik hodin na to, aby čekal v šatně. Popadl ze stolu Tajemství chytačství a přidal je také do batohu.
V obývacím pokoji naškrábal rychle vzkaz Severusovi a nechal jej na jídelním stole. Nechtěl, aby se jeho otec bál, že zmizel a doufal, že jej Severus nebude hledat, když věděl, že Harry trucuje.
Vzkaz byl jednoduchý.

Severusi,
nepůjdu se dívat na famfrpálový zápas. Uvidíme se.
Harry

Zprvu začal Harry psát, že na famfrpálový zápas nepůjde, ale to by byla lež a on nechtěl svému otci lhát. Tak udělal drobnou změnu. Nepůjde se na famfrpálový zápas podívat; půjde jej hrát. Ale s trochou štěstí v tom Severus nic neuvidí… aspoň do chvíle, než bude příliš pozdě. A Harry nelhal. Vzkaz byl naprosto pravdivý.
Harry se přemístil krbem do přízemí hradu a proklouzl Velkou Síní a vstupní halou. Všechno bylo tiché, dokonce i portréty stále spaly. Domácí skřítkové snad mohli být vzhůru, ale pokud byli, tak se nacházeli dole v kuchyni a připravovali snídani pro studenty, až se probudí.
Počasí venku bylo studené a mlhavé a Harry se otřásl, když pospíchal v ranním tichu směrem k famfrpálovému hřišti. V nebelvírské šatně bylo tepleji a Harry se usadil na lavičku s batohem po boku. Vytáhl z něj Tajemství chytačství a opřel se o skříňky, aby si mohl číst.
I když to bylo těžké, soustředit se. Harry si řekl, že byl prostě jen natěšený, možná trošku nervózní ohledně toho, že bude znovu hrát po tak dlouhé přestávce, ale pravdou bylo, že mu toto vědomí nepohodlně připomínalo, že jeho otec z něj bude velmi rozhozený, když si uvědomí, že Harry nakonec proklouzl, aby hrál.
Ale on musel hrát. Nemohl zklamat své spoluhráče. Nemohl Nebelvír nechat, aby si myslel, že jej zrazuje Zmijozelu. Musel také hrát kvůli sobě. Tak dlouho s tím počítal, že to pro něj znamenalo příliš mnoho.
Severus to pochopí… nakonec. Určitě.
Harry se pokusil zamítnout všechny další myšlenky, které mu probíhaly myslí a soustředit se na studování nákresů v knize. Bylo by mnohem jednodušší, kdyby jen nepřemýšlel, co Severus dělá a nepředstavoval si otcův výraz, až uvidí Harryho, jak hraje s nebelvírským týmem. Předpokládal, že by to bylo moc, doufat, že Severus na zápas nedorazí. Kdyby hrál Nebelvír proti Mrzimoru či Havraspáru, pak by se tomu jeho otec možná vyhnul. Ale pokud hrál Zmijozel, pak tu Severus byl. Opravdu, jako hlava koleje, byl prakticky vyžadován, s výjimkou nějaké nouze.
Mimo to, i když by tam Severus přímo toto ráno nebyl, jen by to oddálilo nevyhnutelné. Určitě by uslyšel, že byl Harry nebelvírským chytačem, zřejmě ještě před tím, než by se Harry vrátil do hradu.
Na chvíli Harry rozvažoval, že by to vzdal a řekl Katie, že nemůže hrát… ale ne, prostě nemohl. Musel hrát. A ve skutečnosti nebyl neposlušný. Ne, nebyl! Harry si povzdechl a vrátil se zpátky ke knize.
Čas se nekonečně táhl, ale nakonec, po té, co se snad potisící podíval na hodinky, se Harry rozhodl, že by se měl pohnout a obléct si dres. Ostatní hráči by měli brzy dorazit.
Rychle si vyměnil mikinu a džíny za jasně červený svetr se zlatým lemováním, světle hnědé kalhoty a černé boty. Zapnul si kolem ramen famfrpálový plášť a pak vyndal z batohu Kulový blesk a zvětšil jej na normální velikost. Do batohu strčil své běžné oblečení a Tajemství chytačství a zrovna jej zapínal, když do šaten dorazil zbytek týmu.
Zkušení hráči vzrušeně klábosili, zatímco noví byli bledí a tišší. Harry přešel k Ronovi.
"Hej, kdes byl? Hledali jsme tě ve Velké Síni," vysvětloval zrzavý chlapec.
"Šli jste k nám dolů?" zeptal se Harry.
Ron zakroutil hlavou. "Kdeže, neměl jsem čas. Zaspal jsem; sotva jsem zvládl snídani, než nás Katie vyhnala."
Harrymu zakručelo v břiše a připomnělo mu to, že nic nejedl, ale stejně byl příliš napružený na to, než aby měl hlad. Možná by mohl něco chňapnout k jídlu po zápase… pokud ho jeho otec první nezabije.
"Viděl jsi dnes ráno Severuse?" zeptal se pak.
"Ne, ale jak už jsem říkal, dostal jsem se dolů pozdě. Většina profesorů už odešla." Ron naklonil hlavu a ostře se na Harryho podíval s otázkou v očích. "Proč? Děje se něco?"
"Ne úplně. Jen… Severus nechtěl, abych hrál. Myslí si, že jsem pořád nemocný nebo tak nějak," řekl Harry s propracovanou nenuceností.
Ron na něj vyvalil oči. "A ty budeš i tak hrát? Zbláznil ses?"
"Pšš!" nařídil Harry a rozhlížel se kolem, aby se ujistil, že je zbytek týmu neposlouchá. Jedna věc byla na ústup pomýšlet sám, ale nechtěl, aby Katie přišla na to, že to dělal proti profesorovi Snapeovi a měla strach, kvůli povolení hrát. Katie nebyla tak hrozná, jako Hermiona, ale měla tendenci být puntičkářská ohledně pravidel.
"Úplně neřekl, že nemůžu hrát,"pokračoval obranným tónem Harry. "Jen řekl, že si nemyslí, že je to dobrý nápad."
"To bude tvůj pohřeb, kámo," řekl mu Ron. Prozkoumával Harryho a pak pomalu řekl: "Harry, možná bys neměl hrát. Myslím tedy, začíná znovu pršet a je docela chladno. Ani famfrpál nestojí za to, abys byl opravdu nemocný."
"Jsem v pořádku," trval na svém netrpělivě Harry. "Bez obav."
Ron stále vypadal ustaraně, ale než mohl říct cokoli dalšího, svolala všechny Katie, aby popadli svá košťata a šli a ve shonu odchodu ze šaten a spěchu na hřiště neměl šanci k Harrymu znovu promluvit.
I přes déšť byly tribuny nacpány studenty. Famfrpál byl vždycky oblíbenou zábavou a přišlo sem hodně lidí. Školní deštníky v kolejních barvách pokrývaly tribuny jako nepřirozeně živé muchomůrky. Nebelvírské a zmijozelské části byly obzvláště barevné, se studenty, kteří měli transparenty a nápisy, v ostrém kontrastu s šedým a skleslým počasím.
Zmijozelský tým se ve stejnou chvíli vynořil z jejich šaten, oblečený do jeho zelenostříbrných dresů a nesl si košťata. Vypadali velmi vážně a drsně, až na Aleca, který zářil štěstím, jakoby vyhrál sportku. Zachytil Harryho pohled a nenápadně na něj zamával. Harrymu se zvedal žaludek nervy i vinou, ale na mladšího hocha se musel usmát.
Když oba týmy vešly na hřiště a rozburácel se dav, přehlušil Zachariáše Smithe, který nahradil Leeho Jordana na místě komentátora a přes hluk se statečně snažil představit hráče.
Mokrá tráva pod Harryho nohama čvachtala, když následoval zbytek nebelvírského týmu k místu, kde čekala madam Hoochová s bednou, která obsahovala famfrpálové míče. Rychle seslal na své brýle odpuzující kouzlo, které jej před dlouho dobou naučila Hermiona, takže jeho brýle mu nezamlží výhled, ale nemohl moc udělat s dešťovými kapkami, které mu padaly na hlavu a do obličeje. Odmítl se podívat ke zmijozelským tribunám, i když by bylo těžké z této vzdálenosti Severuse rozpoznat v davu. Hráči vylezli na košťata, když madam Hoochová vypustila míče. Ostře zapískala na píšťalku a oni se odlepili od země.
Zápas začal.
Když vzlétl, zapomněl Harry na své nervy a dokonce i na Severuse. Místo známé vzrušující radosti a svobody, mu probíhalo po páteři brnění, jak letěl vzhůru, výš a výš, mžoural námahou vidět drobnou malou Zlatonku, která téměř okamžitě zmizela v mlhavém šeru.
Alec se na něj zavěsil a tvář mladého chlapce byla vážnější, když se teď hrálo. Harry věděl, že navzdory jejich váhavému přátelství, chtěl Alec strašně moc vyhrát, ale to bylo v pořádku. Harry to chtěl taky a vlastně přivítal náročného protivníka, který bude hrát podle pravidel… a to si myslel, že Alec bude, nehledě na to, jak moc by asi chtěl vyhrát.
Hráči pod nimi byli také zaměstnaní, Ron a zmijozelský brankář prolétávali, aby zabránili jednotlivým gólovým pozicím, zatímco Ginny a Katie se okamžitě chopily ovládnutí Camrálu. Zrychlily směrem ke zmijozelským obručím, míjely se mezi sebou, jak se otáčely a klesaly, aby zabránily zmijozelským hráčům, aby jim jej sebrali. Demelza Robbinsová letěla vpřed, zaujmout bod v blízkosti branek. Ve vynikající ukázce týmové práce protáhla Ginny své koště a spustila se směrem ke zmijozelským střelcům Vaisey a Brownové, aby je rozptýlila od Katie, která měla Camrál. Zmijozelský kapitán, Hugh Wartington, Katii zablokoval, ale té se podařilo hodit Camrál Demelze, která jej poslala skrz zmijozelského brankáře a získala deset bodů.
Nebelvírští fanoušci křičeli svůj souhlas, když si Katie a Ginny plácly dlaněmi s ohromenou Demelzou.
Crabbe na ně zlomyslně poslal potlouk, ale Jimmy Peakes tomu naštěstí zabránil, když se mu jej podařilo neškodně odpálit na bok. Madam Hoochová rozzlobeně zapískala na píšťalku a přiznala Nebelvíru trestné střílení, kterého se ujala Katie a zasloužila se o další gól pro Nebelvír.
Harry si všimnul, že Hugh Warringhton zaletěl ke Crabbemu, něco na něj zakřičel a vypadal velmi nespokojeně. Crabbe se zamračil, ale pak přikývl a odvrátil se.
Nebelvírský úspěch měl krátkého trvání. Zmijozelský tým byl také dobrý a rychle se jim podařilo dát dva góly a vnesli do hry napětí. Ron vypadal deprimovaně a tak Harry, který byl poblíž, na něj povzbudivě zavolal. Nemyslel si, že by Ron mohl přes vítr a déšť slyšet, co mu říkal, ale jeho kamarád se na něj podíval, ne zuřivě, a otočil se zpátky, aby bránil obruče s obnoveným odhodláním.
Byla to rychlá hra, kdy se oba týmy střídaly v držení Camrálu a skórovaly s rychlou frekvencí. Všichni střelci se řítili přes hřiště tam a zpět tak rychle, že pro chudáka Zachariáše Smithe bylo těžké, aby byl v obraze a Ron se zmijozelkským brankářem také zvládli několik dech beroucích zákroků.
Marcela Brownová skoro v jedné chvíli zařídila vedení Zmijolzelu, kdy si vzala na mušku nejvyšší nebelvírskou obruč, zatímco Ron se vznášel poblíž prostřední. Zrzavý hoch vystřelil směrem k nejvyšší obruči v závratné rychlosti, zatímco Zmijozelové a Nebelvíři podobně křičeli vzrušením. Goyle na něj poslal Potlouk, ale Ron sebou trhnul stranou a ten zasáhl místo něj násadu koštěte. Rychlost stočila koště do salta, ale Ron se k němu tiskl jako na vrtačce a nějak, když se dostal znovu napravo, se mu podařilo chytit levou rukou červený Camrál.
Odrážeči byli také zaměstnáni, přelétali sem a tam, jak bránili své spoluhráče od létajících Potlouků a nad tím vším křižovali Harry s Alecem a zoufale hledali Zlatonku.
I při nejlepších podmínkách bylo těžké zahlédnout malý zlatý míček a v tomto počasí to bylo skoro nemožné. Déšť padal čím dál víc a vítr foukal silněji. Harry byl promočen až na kost, ale sotva si toho všimnul, jak byl zaměřený na hledání Zlatonky.
Konečně si myslel, že zahlédl podezřelý záblesk proti těžkým, tmavým bouřkovým mrakům. Alec tomu byl blíže, ale mladší hoch nevypadal, že by si už Zlatonky všimnul. Harry sledoval vzdálenost mezi Zlazonkou, sebou a Alecem. Bude to těsné, ale Kulový blesk byl o mnoho rychlejší koště a Harry si myslel, že by to měl zvládnout. Naklonil se blíže k násadě a vystartoval.
Alec byl na chvíli rozptýlen, když sledoval, jak dal pod nimi Hugh Warrington gól. Jeho povzbuzování mu okamžitě zaniklo v krku, když kolem něj proletěl Harry a najednou byl ve vzrušující honbě. Dav ječel tak hlasitě, že to Harryho uši bolelo dokonce i z takovéto vzdálenosti. Netušil, jak nemohly být děti na tribunách ohlušeny.
Ale nebyl čas nad tím přemýšlet. Byl blízko Zlatonky. Alec za ním se jej statečně snažil dohnat, ale dovolil Harrymu převzít vedení a neměl šanci svého protivníka předběhnout. Ale Zlatonka opustila směr a propadala se nahoru a dolů s překvapivou rychlostí.
Teď byla blíže Alecovi, ale Harry strávil uplynulý měsíc spoustu času procvičováním Vronského finty. Přesunul svou váhu… jen trochu a lehce se dotkl násady koštěte, aby je vedl. Kulový blesk padl a v klesání se otáčel. Harryho žaludek se propadl, ale už byl na tento pocit zvyklý a byl schopný se kontrolovat a soustředit na Zlatonku. Natáhl ruku; prsty se mu sevřely kolem okřídleného míčku. Minul Aleca a ladně klesal deštěm na zem.
Hvizd píšťalky madam Hoochové pronikl hlučným řevem a Zachariáš Smith křičel do megafonu: "A Nebelvír vyhrává!"
Alec přistál vedle Harryho. Vypadal zklamaný, ale usmál se a řekl: "Gratuluji! Byl jsi úžasný, Harry."
"Sám jsi byl dost dobrý," řekl mu Harry.
Alec zakroutil hlavou a odhrnul si mokré vlasy z tváře. "Nechal jsem se rozptýlit. Warrington mě sní zaživa. Ale vyhrál jsi férově a poctivě. Ten poslední trik byl úžasný. To byla Vronského finta, že?"
Harry přikývl, ale než mohl promluvit, přistáli vedle něj jeho spoluhráči a pohltili jej ve velkém skupinovém objetí, provolávali mu slávu a bouchali jej do zad.
"Skvělý, kámo! To bylo zatraceně skvělý!" Ron Harryho nadšením skoro srazil k zemi.
"A co ty? Ten zákrok byl neuvěřitelný. Ani jsi radši neměl lézt dolů," smál se Harry radostí.
Rozhlédl se kolem a viděl, jak se Zmijozelové shromáždili kolem Aleca. Byl trochu ustaraný a přemýšlel, jestli budou na chlapce kvůli ztrátě zápasu rozzlobení, ale Crabbe a Goyle zamračeně pochodovali do šaten a zbytek týmu vypadal, že jej podporuje. Dokonce Warringhton lehce poplácal Aleca po zádech a něco mu řekl, což způsobilo, že se na něj mladý chytač zakřenil.
No, to bylo dobře. A ačkoli Crabbe s Goylem udělali několik pochybných manévrů, tak jak dalece mohl Harry říct, hrál zbytek Zmijozelů poctivě. Třeba by mohly být věci mezi kolejemi lepší… možná.
Jeho naděje vzrostly, když přešel Warrington ke Katie Bellové. Oba kapitáni hleděli nejistě jeden na druhého, ale pok Warringhton napřáhl ruku. Katie zaváhala, ale nakonec jí potřásla. Oba ztuha přikývli a pak Zmijozel zamířil za zbytkem svého týmu.
Pak se objevil zbytek nebelvírské koleje, spolu s několika Mrzimory a Havraspáry. Studenti se valili z tribun a čile cákali kalužemi, když pospíchali, aby slavili nebo politovali famfrpálové hráče. Byla tu Hermiona, Neville a Lenka. Harry byl zachycen nadšeným a rozradostněným davem, až nastalo náhlé ticho. Šťastné klábosení utichlo a dav se najednou rozdělil, když skrz kráčela dlouhá štíhlá postava s vlajícím hábitem. Severusova tvář byla bledá a ztuhlá. Jeho tmavé oči plály ovládanou zuřivostí.
Harrho žaludek se propadl, stejně jako když prováděl Vronského fintu, ale tentokrát to vůbec nebyl příjemný pocit.
Severus popadl Harryho a zastavil.
Otec se synem na sebe v tichosti hleděli.
Počet komentářů: 12

Kapitola 44/1

16. dubna 2012 v 22:07 | Kristeh, překlad Ankaj |  Zotročené dítě
Zázraky se dějí a po dlouhé době tu máte další část Zotročeného Dítěte. Chtěla jsem Vám sem dát kapitolu celou, ale nestihla jsem to. Zbylý kousek bych ráda dodala do středy. Přeji příjemné počtení.
A.



Harry se chvíli opíral o dveře, ztěžka dýchal a třásl se smíšenými pocity. Ale byl příliš napjatý, aby zůstal dlouho v klidu a najednou se prudce obrátil a vztekle pochodoval po místnosti.
Jak mu to mohl Severus udělat? Věděl, jak je pro Harryho famfrpál důležitý. Byl více než jen hrou. Byl to jeho opravdový talent, jediná věc, ve které byl dobrý. A to bylo, zvláště teď, důležité.
Harry se ohledně sebe cítil většinou hrozně. Zkoušel to popírat. Zkoušel vůbec nemyslet na zotročující kletbu, ale stále se to jeho myslí plížilo se zákeřnou vytrvalostí, často v noci, kdy ležel ve tmě, než podlehl spánku a někdy také během dne, obvykle když byl sám nebo se cítil ohledně něčeho zrazovaný. Tehdy všechny tyto pocity méněcennosti vyplavaly s plnou silou.
Nikdy nebyl tak důležitý jako jiní lidé. Harry to vždycky věděl, už od jeho nejprvnějších vzpomínek. Jeho vlastní rodina jím opovrhovala; stejně tak děti a učitelé z jeho základní školy. Sousedé ze Zobí ulice se na něj vždycky dívali se směsicí opovržení a strachu. Když přišel do Bradavic, mnohem se to zlepšilo, ale stále bylo dost lidí, kteří se na něj dívali buď s nedůvěrou, nebo odporem.
Muselo na něm být něco, co nutilo tolik lidí k tomu, aby jej nenáviděli.
Bylo pár výjimek. Během let si Harry opravdu uvědomil, že jej Ron s Hermionou milují. Zřejmě mohl věřit také tomu, že k němu také přilnuli ostatní Weasleyové a Neville s Lenkou.
A Severus. Harry opravdu uvěřil, že jej teď Severus také miluje.
Ale nemilovali jej proto, že za to stál. Ne, navzdory všem jeho nedostatkům o něj měli starost, navzdory jeho slabosti, namyšlenosti a hlouposti.
Protože on byl slabý, namyšlený a hloupý. Nikdy se nebyl schopný ubránit svým mudlovským příbuzným, dokonce i když měl magii a oni ne. Místo toho se roky snažil, pokoušel se jim zavděčit a zasloužit si jejich uznání, i dlouho po zjištění, které dokonce hluboce uvnitř věděl, že se to nestane. Ale stále tak moc chtěl někam patřit, že ignoroval pravdu a stále to zkoušel.
Nebránil se ani proti Umbridgeové, dokonce ani nešel pro pomoc za dospělými. Byl arogantní a hloupý a odmítal se učit Nitrobranu. Zabil Siriuse a vyštval Remuse.
A jako kdyby to ještě nebylo dost, měl dokonce úřední potvrzení své bezcennosti. Byl otrok. A nezáleželo na tom, jak moc se to Harry snažil ignorovat, nezáleželo na tom, jak často se jej Severus snažil ujišťovat, Harry nikdy nemohl zapomenout, že podle zotročující kletby už nebyl více člověkem.
Byl jen vlastnictvím, věcí.
Neměl práva. Nic nemohl vlastnit. I šaty, které měl, patřily Severusovi. Neviditelný plášť, který byl v rodině Potterů celé generace, nyní patřil Severusovi; stejně jako Kulový blesk, drahocenný dárek od Siriuse a stejně cenné fotoalbum.
Všechno patřilo Severusovi, od bot, které měl Harry na sobě, po pergamen a brko, které používal na hodinách. Nic z toho nebylo opravdu jeho. Mohl věci používat a mít je nablízku, ale jen proto, že byl Severus dobrý člověk, který nechtěl, aby byl kdokoli otrokem a snažil se to udělat pro Harryho tak snesitelné, jak jen to bylo možné.
Tak proč jeho otec nemohl pochopit, že opravdu potřebuje být schopný hrát famfrpálový zápas? Potřeboval to, protože famfrpál a létání mu pomáhalo zapomenout na těžkosti, i když jen na krátkou chvíli. Byl znovu volný, když prudce stoupal vzduchem. Ve vzrušujícím závodě o zlatonku mohl zapomenout na to, jak bezcenným byl. A když ji chytil a pomohl svému týmu vyhrát, když jej jeho spoluhráči objímali a provolávali slávu a dav souhlasně burácel, pak mohl Harry zapomenout na nenáviděné pohledy a kruté posměšky, kterých se mu tak často dostávalo.
Ne na dlouho, ale jen na chvíli mohl zapomenout.
A opravdu mu bylo lépe. Neměl horečku a za celý den sotva zakašlal. Cítil se dobře. Severus byl jen až směšně přehnaně ochranářský, zřejmě proto, že se cítil tak provinile ohledně Harryho nadýchání se těch jedovatých plynů v létě.
To bylo opravdu od Harryho ošklivé, že to řekl, že vinil svého otce za svou nemoc, když byl Severus sám rozervaný obviňováním sebe sama.
Harry povzdechl a náhle vyčerpaný, klesl na kraj postele. Pohlédl na zavřené dveře a přemýšlel, jestli za ním Severus přijde. Nebo by se měl Harry možná vrátit zpět do haly, omluvit se a pokusit se s otcem usmířit.
Téměř vstal z postele a šel, ale pak si představil, že bude muset říct ostatním Nebelvírům, že nebude za ně zítra moci hrát. Nesnesl by, kdyby je zklamal a jak by Seamus prohlašoval, že jej má Snape pod palcem nebo dokonce hůře, že je Harry úmyslně podvádí kvůli Zmijozelům. Nezáleželo by na tom, že by to nebyla pravda. Bylo by to, jak by to jeho spolužáci viděli a znovu by se k němu otočili zády.
Harry sevřel pěsti, znovu rozzlobený. Nebylo to od Severuse správné, aby mu sebral famfrpál. Musí tu hru zítra hrát. Prostě musí.
Ale jak přesvědčit Severuse? Dlouho seděl na kraji postele, roztržitě si kousal ret, když přemýšlel nad různými možnostmi, aby to nebylo zbytečné. Přes všechny ty věci, které se mezi nimi tak změnily, byl Severus ostudně tvrdohlavý a pokud byl přesvědčený, že jedná v Harryho nejlepším zájmu, nikdy svůj názor nezmění.
Ale co kdyby se Severuse nesnažil přesvědčit? Co kdyby prostě šel a hrál a vyrovnal se s následky potom? Jakmile v něm vyzrál tento svůdný nápad, zadržel Harry dech a provinile se znovu podíval na dveře, jako kdyby Severus nějak mohl číst v jeho mysli z jiného pokoje a přišel jej obvinit s oprávněnou zlostí.
Ale Severus se neobjevil a po chvíli Harry pomalu vydechl a podíval se na své ruce a svůj ret skousl ještě pevněji.
Ve skutečnosti, nebude neposlušný, že? Konec konců, Severus mu vlastně zítra nezakázal hrát. Jen řekl, že by upřednostnil, aby Harry nehrál, že si nemyslí, že je to dobrý nápad. Ale nikdy otevřeně neřekl, že by Harry nemohl hrát, že?
Tak jestli to Severus opravdu nezakázal, tak Harry mohl hrát. Ne?
Ano, přikývl Harry spokojeně. Mohl hrát. Jen musí být opatrný a nenechat to otce zjistit, ne, dokud nebude příliš pozdě, aby to zastavil. Ne, protože byl Harry neposlušný… ale kdyby Severus znal jeho plány, pak by to mohl zakázat a pak by Harry neposlouchal.
Náhlá myšlenka mu způsobila mrazení po páteři. Co ohledně zotročující kletby? Bude si to myslet, že neposlouchá svého pána… i když by to tak samozřejmě nebylo? Harry zuřivě přemýšlel o podmínkách zotročující kletby, což se obvykle snažil držet ukryté v pozadí své mysli.
Nemohl se nikdy pokusit o útěk nebo zranit Severuse. Nemohl nic vlastnit. Musel poslouchat nebo jej jinak mohl Severus potrestat, jak chtěl.
Ale jestli jej sama kletba nezraní za neposlušnost (ne, že by teda Harry neposlušný byl, samozřejmě. Nešel proti Severusovi… jen tak nějak kolem něj proklouzne). To by jej nechalo v milosti jeho pána.
Ale Severus Harrymu řekl, aby o něm nepřemýšlel jako o pánovi, jen jako o svém otci. A Severus jej měl rád. Nikdy by neudělal nic, co by Harryho opravdu ranilo. Pravděpodobně bude rozhozený, to je jasné, ale až by uviděl, že je Harry v pořádku, uvědomil by si, že to přepískl s malým nachlazením. Třeba by dokonce obdivoval Harryho logiku. Konec konců, Severus byl Zmijozel a Zmijozelové byli mistry logického myšlení a lstivých plánů.
Tak dobře. Bude zítra hrát. Jen se musí vyhnout Severusovi a přijít na to, jak proklouznout ráno na famfrpálové hřiště. To by nemělo být tak těžké.
Harry pár minut přemýšlel nad svým plánem, ale brzy se rozhodl jít do postele. Severus si s ním ještě nepřišel promluvit, ale asi někdy večer přijde. Obvykle to tak dělal, když věděl, že je Harry nešťastný a i když nebyl neposlušný, nebyla Harrymu příjemná představa, že by měl zrovna teď čelit svému otci.
Mimo to se musel vyspat, jestli má zítra ráno hrát famfrpál.
Rychle se převlékl do pyžama, ztlumil světlo a vklouzl do postele. Zavřel oči a usnul a naprosto ignoroval hlásek, který se mu říkal, že je hlupák, pokud věří některému z těch nesmyslů.
Po té, co Harry vtrhl do svého pokoje, posadil se na chvíli Severus v raněném tichu k jídelnímu stolu. Přemýšlel, jestli to nepřehnal. Harry dnes opravdu vypadal lépe.
Ale skoro dobrý nebylo to samé, jako úplně dobrý a i když si to Harry možná neuvědomoval, nebyl ještě v plné síle. Prospal většinu dne, a to prostě nebyl on. A ačkoli snědl všechno jídlo, bylo Severusovi jasné, že se nutil z důvodu, aby si udržel sílu, ne proto, že by se mu opravdu vrátila chuť k jídlu.
Kdyby bylo počasí lepší, pak by možná Severus rozvažoval, že by mu dovolil hrát, i když ještě nebyl úplně v pořádku, protož rozuměl tomu, že pro Harryho to bylo velmi důležité. Hoch si prošel během posledních pár měsíců tolika věcmi a bylo to hodně dlouho, co mohl hrát. Nehrál famfrpál v průběhu celého čtvrtého ročníku kvůli Poháru tří kouzelníků a pak měl loni nespravedlivý zákaz během vlády Umbridgeové.
Harry byl tak nadšený ze zítřejšího zápasu. Nebylo divu, že byl nešťastný a rozzlobený ohledně odepření jeho šance na zapojení se. Nebylo divu, že Severuse obviňoval a kritizoval jej.
Ale stále to bolelo, obzvláště proto, že měl Harry pravdu. Severus si nemohl pomoci, ale obviňoval se ze synovy nemoci. Možná, že špatné počasí a změna období toho byly příčinou, ale Severus musel uvažovat o tom, jestli chlapcův imunitní systém a/nebo jeho plíce nebyly poněkud oslabeny ze zničující zkušenosti, kterou prodělal, když se nadýchal těch otrávených plynů na Prince Hall.
A všechno to byla Severusova vina. Harry byl v jeho péči, výhradně v jeho, a svým nespravedlivým hněvem a umíněnou zaslepeností způsobil, že dítě hrozně vytrpělo s možnými trvalými následky.
Nikdy si to neodpustí.
A nenáviděl, že musí držet Harryho od toho, aby zítra hrál. Sotva mohl snést to, že by způsobil svému synovi nějakou další bolest a lítost. Ale tady jednoduše neměl na výběr. Počasí nebylo dobré, a ačkoli byl Harry lepší, ještě nebyl zdravý. Bude stále velmi náchylný k chladu a vlhkosti, a pokud znovu onemocní, mohlo by se to snadno rozvinout v mnohem vážnější onemocnění, než je obyčejné nachlazení. Druhotná infekce by mohla být vážnější než první jednoduše proto, že tělo už bylo oslabené a náchylné ke komplikacím.
Být zodpovědným dospělým, být otcem, znamenalo, že musel dělat to, co bylo pro Harryho dlouhodobě nejlepším, i když to bylo obtížné… zvláště, když to bylo těžké.
Dobře, byl to jen famfrpálový zápas. Konec konců, bude spousta dalších. Ležel před nimi celý rok. Harry byl rozzlobený a zklamaný a to bylo pochopitelné, ale určitě to přejde.
Těžším a bolestnějším problémem bylo, že jej Harry obvinil z nehody na Prince Hall, také pochopitelně, protože to byla Severusova chyba. Nezáleželo na tom, jak moc se to Severus snažil vykompenzovat, minulost to nezmění. Vše, co mohl, bylo se omluvit a zkoušet to dál.
Severus si povzdechl a odhodlal se. Otočil se a podíval na zavřené dveře, vedoucí do Harryho pokoje. Musí jít a promluvit si se svým synem, i když opravdu nevěděl, co říct. Ale nemohl unést, že by byl Harry sám, zatímco byl raněn a zklamaný.
Ale když jemně zaťukal na dveře a nahlédl dovnitř, Harry už spal. A ačkoli z části chtěl, aby si věci s Harrym ujasnili dnes večer, z druhé strany se mu ulevilo. Možná bude Harry zítra uklidněný natolik, aby pochopil Severusův pohled a budou moci probrat věci rozumněji.
Zatímco bude sedět na famfrpálovém zápase? S tím nepočítej, pomyslel si kysele Severus. Znovu si povzdechl a přešel pokoj a položil dlaň na synovo čelo. Harryho kůže byla studená, takže aspoň horečku neměl. Severus zasunul přikrývku kolem Harryho ramen a pročísnul prsty jeho rozčepýřené tmavé vlasy.
"Synku, je mi to líto. Prosím, pochop to," zašeptal, než tiše vyklouzl do svého pokoje.
Počet komentářů: 6

Další články

Kam dál